Vzpomínám, jak jsem si kupovala své první auto. Chtěla jsem být opravdu taková, jako že se v tomhle vyznám, a tak jsem nechtěla ničí pomoc, i když mi můj bratr i můj partner říkali, že mi při výběru auta pomohou. Tak jsem všechny se smíchala odmítala. Říkala jsem jim, že přeci nejsem tak hloupá, abych si nedokázala vybrat vlastní auto sama. Nechtěla jsem žádné rady. Protože tohle znám z domu, když jsem si šla pro nový notebook, tak mi každý snad napsal takový dlouhý seznam, který jsem si měla uschovat anebo dát prodejci v elektru, aby mi dal takový počítač, který je přesně podle těchto preferencích, co bylo napsáno na papíře.
Řekla jsem si, že už sebou nikoho nechci, takže jsem šla do jednoho levného autobazaru a vybrala jsem si auto, které se mi opravdu nejvíce líbilo. Chtěla jsem nějaké zářivě červené auto, nějaké městské malé, nic velkého, ani nic předraženého. Vybrala jsem si takové středně levné auto. Řekla jsem si, že když to bude úplně nejlevnější, že to bude šmejd. A když bude zase úplně nejdražší, tak se zbytečně zadlužím. Když jsem potom si své auto vzala domů a ukázala jsem bratrovi i partnerovi, tak se oba dva chytali za hlavu a smáli se. Absolutně jsem nechápala, proč se smějí.
Řekla jsem, že jsem si koupila opravdu skvělou značku auta za docela výhodné peníze. Oni mi řekli, že tohle je sice výhodné a že je to skvělá značka automobilu, ale že bylo dvakrát bourané a že jednou takové auto bylo potopené! Někdo s tím vjel do rybníka? Hrůza! Poznali to podle rzi. Já jsem si vůbec auto pořádně neprohlédla, ani bych nevěděla, že si ho mám vůbec prohlédnout. Anebo jaké chyby mám vlastně na autě hledat? Já jsem se řídila jenom podle toho, jak vypadá, jaký má tvar a také hlavně jakou má barvu. Ani jsem se nepodívala, kolik má najeto na tachometru. Tady jde vidět, že jsem udělala opravdu velikou chybu. Příště si nechám poradit, abych se zase příště nenapálila.